Déšť a tučňáci
Aoraki, jezero Tekapo, Oamaru
31.3.2003
- Počasí se bohužel příliš nevylepšilo, ale bylo fajn, že po ránu nepršelo a mohli jsme alespoň uklidit suchý stan. Vydali jsme se tedy do hor, ale hned po pár kilometrech jsme vjeli do mraku plného deště. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se přeci jen dojet pod Mt. Cook, jestli náhodou nenastane zázrak a on se nám nevynoří.
Asi na půl cesty k Mt. Cook leží ledovcové jezero Tekapo s nádhernou zeleno-modrou vodou. Na břehu jezera stojí krásný a jednoduchý kamenný kostelík Church of Good Shepard (kostel dobrého pastýře), který postavili na památku prvních pastevců-bačů v oblasti Mackenzie. Za oltářem opět chybí malovaný obraz, ale je tam milionkrát fotografovaný a stále se měnící průhled na ledovcové jezero a kopce, které se kolem jezera zvedají. Nám tento pohled nebyl dopřán, protože jsme byli v tom dešťovém mraku. Bylo tak špatně vidět, že jsme byli rádi, že jsme kostelík našli a viděli jsme jezero. Kvůli počasí jsme se moc nezdrželi a pokračovali jsme dál na jih. Podle průvodce to je nejkrásnější část země Mackenzie s pastvinami, kopci a westernovou romantikou. Kolem nás ale byl jen déšť a mraky.
Sousední jezero Pukaki, které obyčejně krásně zrcadlí nejvyšší horu Nového Zélandu na tom ohledně počasí nebylo jinak. Kromě šedivých mraků a krásně modré ledovcové vody jsme neviděli nic. Mt.Cook-Aoraki tedy zkusíme ještě jednou o pár dní později (pokud se počasí polepší). Rozhodli jsme se hory opustit a sjet k moři, kde by mohlo být lepší počasí. Hned jak jsme popojeli od nejvyšších kopců, mraky se zvedly, ale neroztrhly se. Nicméně přestalo pršet a mohli jsme vidět scenérii a kopce kolem jezer-přehrad, které slouží k výrobě 85% elektrické energie v zemi.
Už za jezerem Pukaki nás zastihla zpráva našeho kamaráda v čechách, že má naléhavý počítačový problém, který je nutno vyřešit. Další část dne jsme tedy strávili hledáním internetové kavárny. V Omaramě by nám rádi pomohli, ale neměli dostatečně rychlé připojení, a my jsme se navíc potřebovali připojit s naším notebookem. Ale alespoň nám poradili, že máme jet k moři do Oamaru. Asi po hodině a půl jízdy jsme dojeli na místo určení a na hlavní třídě jsme našli, co jsme potřebovali.
Přišli jsme do kavárny-hostelu Imperial, kde byla úžasná paní majitelka, příjemné prostředí (kontrast "rakousko-uherské atmosféry" a moderních počítačů) a dobré internetové připojení. Podařilo se nám asi během hodiny vyřešit problém a mohli jsme se věnovat poznávání okolí. Zatímco Petr programoval, Katka zjišťovala, co stojí za vidění.
V nedalekých turistických informacích nám doporučili prohlídku centra města, zahrad a také kolonií tučňáků. V okolí města se totiž vyskytují modří (blue penguin) a žlutoocí (yellow-eyed penguin) tučňáci. Protože dne rychle ubývalo, rozhodli jsme se pro modré tučňáky. Ti jsou nejmenší na světě a jediné přístupné pozorovací místo na Zélandě je právě tady. Usadili jsme se na dřevěné pozorovatelně se spoustou dalších lidí a netrpělivě čekali na setmění. Tučňáci jsou totiž přes den na moři a loví a se setměním se vracejí do hnízdiště. Během čekání nám "průvodkyně-moderátorka" vyprávěla zajímavosti ze života těchto malých tvorečků.
Asi po 20ti minutách jsme se konečně dočkali. Z moře vylezli první dva jedinci-předsunutá hlídka. Lidskou masou zavládlo vzrušení a foťáky cvakaly ostošest. Pak dlouho nic, až vylezla docela velká skupina, která si na hraně cestičky urovnávala a promázávala peří, než se vydali k hnízdištím. Od hnízd jim už odpovídala hladová mláďata nebo zrovna přepeřující tučňáci. Skupince se domů nějak nechtělo, dokonce se i něčeho polekali a chtěli utéct zpět do moře, ale pak se celé hejno ptáků ve fraku vydalo ke svým domečkům a bylo po představení. Bylo to fajn, jen to chladno mohlo být trochu menší.
Ohlasy a vzkazy k článku (
Počet příspěvků: 0
)
Článek zobrazen: 2254 x
| |
|
k-gallery.cz hostuje na serveru
Čtení pro iPad
Novostavby Online
|