Hlavou dolů

Žlutoocí tučňáci a tuleni
Dunedin, Otago Peninsula

2.4.2003 - Ráno bylo opět velmi studené, ale slunečné. Jak moc velká byla v noci zima jsme zjistili podle omrzlého auta a ledové námrazy na střeše. My jsme ale den předem (po mrazivé noci v Oamaru) koupili fleecovou deku a tak nám bylo ve stanu dobře. Rychle jsme se sbalili a vydali se na poloostrov u Dunedinu, kde jsme měli po ránu zamluvenou návštěvu tučňáčí kolonie. Už jsme si zvykli, že když někam spěcháme, zásadně potkáváme práce na silnici. A tak tomu bylo i dnes, ale na místo jsme dojeli včas.
Z auta jsme přesedli do mikrobusu, který nás přiblížil tučákům. Jeli jsme přes pozemky farmy až k pláži, u níž tučňáci hnízdí. Protože jsou žlutoocí tučňáci dost lekaví a podezřívaví, vybudovali pro lidi systém průlezů a úkrytů, aby nebyli viděni, ale mohli tučňáky pozorovat. Zrovna nastalo období přepeřování, což znamená, že většina tučňáků přibrala tak 3 kg a tři týdny se nehnou z hnízda, než jim naroste znovu 20000 peříček. Pohybují se minimálně, ale i tak ten tuk navíc rychle zhubnou. Hned po pár minutách jsme viděli prvního přepeřujícího jedince, jak se vyhřívá na sluníčku. Byl celý šedivý a z dálky vypadal jako kámen. (Tihle tučňáci jsou 60-70 cm vysocí). Další přepeřující jedinec na nás vykukoval u jezírka a nakonec jsme viděli párek tučňáků procházet se u jiného jezírka. Návštěva to byla moc zajímavá a pěkná.
Popojeli jsme ještě kousek na sever k přírodní rezervaci, kde hnízdí největší albatrosové na světě, jestli náhodou nějakého neuvidíme. Vstup je ale jen na povolení a my jsme toho měli ještě hodně na programu. Albatros se žádný neukázal, ale zaujal nás pohyb lidí kolem blízké zátoky Pilot Bay. Také jsme se přiblížili a viděli jsme tuleně z pár metrů a z blízka přepychový rols-royce na parkovišti.
Někteří tuleni nebo lachtani pózovali, ale jiní na člověka nebrali ohledy a vesele si na sluníčku spali. Jeden z nich si hrál ve vodě, ale vyfotit se to nedalo. Od Pilot Bay jsme se chtěli podívat k Larnach Castle, silnice byla sice vyhlídková, ale Larnach Castle se neukázal. Dojeli jsme až k němu, ale tam se už při vjezdu platilo dost vysoké vstupné a tak jsme tam nešli.
Vrátili jsme se zpět do Dunedinu, kde už nás čekala prohlídka čokoládovny Cadbury. Neobešlo se to bez potíží, protože u továrny nemají návštěvnické parkoviště, a tak jsme museli hledat jinde. Všude jinde povolovaly parkovací automaty jen hodinu. Těsně před Cadbury bylo pár míst pro 4 h parkování, ale když jsme si tam našli volné místo a Petr ho hlídal, bezohledný důchodce ho skoro přejel a místo nám zabral. A vysvětlit si to nenechal. A tak jsme museli jinam. Našli jsme parkování, ale přišli jsme na prohlídku trochu později. V továrně se nesmělo fotit ani nosit zavazadla a hodinky, takže jsme vše museli zamknout do sejfu. Dostali jsme síťky na vlasy a páni i na fousy (dokonalé malé obludárium) a vydali jsme se za sladkou vůní čokolády. V továrně jsme mohli ledacos ochutnat a nakonec jsme se fotili u starých aut se značkou Cadbury. Po prohlídce čokoládovny a nákupu v levnějším továrním obchodě jsme už dali Dunedinu vale a jeli jsme dále na jih až do městečka Balcutha.

Žlutoocí tučňáci

Katka v zákopu při pozorování tučňáků

Tučňáčí kolonie

Hrajicí si tuleň

Zátoka u Dunedinu

Krajina u hradu Larnach Castle

Vstup do čokoládovny Cadbury

Auto Cadbury