Výlet národním parkem
Flinders Ranges
14.2.2003
- Po větší dávce "města" jsme potřebovali zase další dávku "pustiny" a přírody, takže jsme po ujetí 30 km z Port Germain do Port Augusty rádi zabočili dále na sever do oblasti národního parku Flinders Ranges s městečky Quorn, Hawker a Wilpena. Pravděpodobně nejznámější je Wilpena, která se nachází na hraně velikého kráteru Wilpena Pound. Pound znamená kotec - podle toho, že tam mohli první farmáři bezstarostně chovat ovce, aniž by jim utekly, protože jim to znemožňovaly 500 m vysoké stěny kráteru. Než jsme se k Wilpeně dostali, několikrát jsme zastavili na mnoha okolních zajímavostech. V městečku Quorn normálně jezdí parní vlak, ten ale kvůli nebezpečí požáru kvůli extrémně suchému létu, teď nejezdil, ale měli alespoň zajímavou a krásnou nádražní budovu.
Z Quornu jsme pokračovali dál na sever do Wilpeny. Cesta autem podél vlakové trati byla lidu- a auto-prázdná a celkem dobrodružná. Vyplašili jsme z příkopových hodů nějakého velkého dravce, asi orla. Museli jsme hodně brzdit, abychom ho nepřejeli, protože mu nešly dost rychle nastartovat velká křídla. Vyfotit jsme ho ale nestihli, uletěl přeci jen včas. Ze silnice jsme také zahlédli "stádo" emu, ale pak jsme zjistili, že divocí asi nebudou, když jsou za plotem.
O několik kilometrů dál jsme šli prozkoumat Yourambulla Caves (nejsou to jeskyně, ale spíš výklenky a převisy) se starými aboridžinálskými kresbami. Bylo příšerné vedro a celkem dost nás otravovaly bzučivé mouchy, které se nám snažily vlézt do oka anebo v lepším případě do ucha. Nicméně jsme to nevzdali a vytrvali. Petr silou vůle, Katka zvědavostí, jaké ty kresby budou, a oba jsme se vysápali do kopce, kde jsme cestou vyplašili několik klokanů ze siesty a zmíněné kresby jsme našli. Odměnou byly kromě kreseb také nádherné výhledy na červenou krajinu kolem. Celý výletík trval asi 45 minut, ale za tu dobu jsme stihli vypít přes 2 litry vody. Na parkovišti jsme museli po návratu ještě chvíli zůstat, protože do rozžhaveného auta se nedalo vlézt, tak jsme alespoň udělali "průvan" a otevřeli jsme všechny dveře, abychom přehřátý vzduch vyměnili alespoň za horký. Mezitím jsme se venku u auta trochu vzpamatovávali z vedra, ale k vytvoření stínu jsme mohli použít maximálně deštník. Moc to nepomáhalo, tak jsme se snažili obdivovat "řeku" z kamení a různé odstíny červené a hnědé, které nás obklopovaly.
Do vlastního parku už nám zbývalo necelých třicet kilometrů, které jsme i s horkým autem zdolali v pohodě. Cestou jsme viděli několik dalších klokanů po různu užívajících siesty (no, spíš se chránících před vedrem ve stínu stromků a keřů) a taky volně se procházejícího divokého emu.
Kolem druhé odpoledne jsme dojeli k centru parku ve Wilpeně a zjistili jsme, že letecký výlet nad kráterem tentokrát nepodnikneme (75 AUD na člověka se nám zdála docela hodně a v takovém vedru nelítají, spíš brzy ráno anebo před západem slunce). Pohled na nedaleký teploměr nám oznámil, že je 39 stupňů ve stínu. Tak proto se nám všechno v našem klimatizovaném autě rozteklo a my jsme se z toho ještě úplně nevzpamatovali.
Přesto všechno vedro jsme se rangerů vyptali na to, kam se máme zajet podívat, i když už je odpoledne a v parku nemůžeme zůstat moc dlouho. Ochotně nám poradili cestu do Brachilna Gorge. Je to asi 20 km dlouhá soutěska, ze které by byli na větvi zejména geologové. Nabízí totiž pohled na různé, až 600 milionů let staré vrstvy. Ptali jsme se na cestu, protože tam nebyl značený asfalt, ale bylo nám řečeno, že cesta je v pohodě i pro osobní auta, že není nutné mít 4WD, tedy vůz s pohonem na všechny čtyři kola.
Obrázky ze soutěsky v infocentru nás docela nalákaly, takže jsme se vydali na "malý" odpolední výlet (celkem to bylo asi 150 km). Povrch silnice byl opravdu docela dobrý a v pohodě sjízdný. Byla to prašná cesta s pravidelnou roletou. Cestou bylo spousta dobře značených odboček k výhledům na park a taky řada kempů-skromných tábořišť v parku samotném, ale téměř všechno bylo uzavřeno. Další den totiž rangeři měli značkovat zvířata, takže park pomalu uzavírali a řadu míst znepřístupňovali. Nám to ale nevadilo, protože jsme parku chtěli věnovat opravdu jen ten jeden den/půl den.
Cestou jsme viděli zase hodně klokanů, ale jinak byl park celkově hodně suchý a vyprahlý. Zeleň se objevila pouze v blízkosti "potoků", které ale vůbec neměly vodu. Když jsme dojeli do soutěsky, cesta se zpomalila, protože jsme museli překonávat několik "potokových koryt" s poměrně velkými kameny. Kromě občasných přejezdů suchých brodů jsme také chvíli jeli přímo korytem řeky (naštěstí vyschlé) a tak jsme byli dost rádi, že už dlouho nepršelo a my nemusíme otáčet auto v úzkém korytě a vracet se parkem zpět. Soutěska byla opravdu krásná, ale na fotky nezbývalo moc času a nebylo ani sluníčko. Tedy, sluníčko bylo, ale moc nízko a v soutěsce už bylo místy šero, což je škoda. Kde jinde totiž člověk uvidí přehled 600 milionů let nádherně vypsaný do "zdi"? Jako již poněkolikáté během téhle cesty jsme si museli říct, že to holt vyjde příště.
Sluníčko už se chystalo do postýlky a tak jsme docela spěchali, protože jsme ještě potřebovali ze soutěsky ujet skoro 100 km do městečka Hawker, kde jsme měli vyhlídnuté bydlení. Ze soutěsky jsme vyjeli téměř se západem slunce a mohli jsme ještě chvíli sledovat krásně obarvené panorama pohoří Flinders Ranges.
Do vyhlídnutého kempu v Hawkeru jsme se dostali včas, kempaři naštěstí bydleli v domě u brány, takže nás pustili i dovnitř, podařilo se nám i vyprat. Tentokrát jsme nemuseli použít sušičku, protože bylo takové vedro, že většina věcí uschla během 30 minut, a to už bylo víc než hodinu po západu slunce.
Ohlasy a vzkazy k článku (
Počet příspěvků: 0
)
Článek zobrazen: 3784 x
| |
|
k-gallery.cz hostuje na serveru
Čtení pro iPad
Novostavby Online
|