Nový kontinent
Přelet do Austrálie, Melbourne a Ballarat
6.2.2003  - Ráno jsme museli vstávat už v 5.30, protože o hodinu později nás vyzvedával letištní autobus. Balili jsme sice den/večer předtím, ale pěkně se nám to protáhlo, protože věci se nám nějak nafoukly či co a dalo to mnohem větší práci našlapat do zavazadel. Na letišti jsme si samozřejmě stoupli do nejpomalejší fronty a tak nám na poslání dalších stránek nezbyl vůbec žádný čas, jenom jsme se rychle připojili, stáhli poštu a odeslali e-mail, že jsme OK. Spojení bylo rychlé a zadarmo, ale měli jsme na to bohužel jen pět minut.
Další mezikontinentální let byl v pohodě, stevardi příjemní a jídlo moc dobré. Tentokrát jsme seděli u okénka a počasí se opravdu vydařilo. Sice ne v Singapuru, kde bylo pošmourno, ale při přeletu Jávy, to byly barvy - neuvěřitelné odstíny zelené a modré. Foťák byl ale schovaný v úložném prostoru a kvůli turbulenci jsme zrovna museli být chvíli připoutáni, takže fotky z Jávy a Indický oceán s nádhernými mráčky zůstanou jen v Katčině soukromé paměti. Ovšem po pár minutách pak nastala divoká změna barev z modré do červené, protože jsme přelétli nad Austrálii. Turbulence naštěstí také pominuly, takže foťák mohl přijít ke slovu, totiž k činu. Hra odstínů byla tak úžasná, že jsme se nemohli odtrhnout a pak Katku z toho bolelo za krkem. Fotila jako divá, přestože odraz letadlového okénka a jemný opar nad Zemí fotkám na kvalitě zrovna nepřidají, ale pohled to byl úchvatný. Různé odstíny červené vydržely překvapovat další tři hodiny letu, pak to přešlo asi na hodinku do tmavší hnědé a byla vidět lidská činnost - políčka, silnice a tak. No a chvíli na to už jsme přistávali v Melbourne.
Pasové odbavení proběhlo bez problémů, sice musíme chvíli přemýšlet, co nám to vlastně říkají, protože australská angličtina "strine" je úplně jiná, než co jsme zatím kdy slyšeli. Při hledání zavazadel jsme sice našli oba batohy, ale Petrovi zmizela karimatka - asi se vytrousila buď již v Singapuru nebo v Melbourne. Tak jsme to nahlásili někomu z personálu, poslali nás na "ztráty-nálezy" a hned jsme bez průtahů vyfasovali z letištního skladu (ztracených zavazadel) "novou" karimatku. Kontrola na dovoz potravin také proběhla bez problému, zvědavý pejsek naše batohy očichal docela neochotně a ačkoliv jsme šli červenou, tedy "problematickou" frontou (kvůli stanu, trekovkám a tak), tak jsme byli odbaveni velmi rychle.
Pak nastal přesun do centra, kde jsme měli v Greenhouse Backpackers (něco jako hostel) zamluvené ubytování. Byl už večer, stmívalo se, ale letištní autobus nás dovezl alespoň do centra města, odkud jsme pak šli asi 20 minut pěšky s neuvěřitelně těžkými batohy na zádech na místo určení. Byli jsme tak utahaní, že jsme hned zalezli do králikárny bez okna, ve které byla jen palanda. Noc nebyla příliš klidná, protože Petrovi nebylo dobře, ale nevypadalo to, že budeme muset navštívit doktora. Zřejmě nevhodná kombinace časového posunu, jídla, tepla a únavy.
Ráno jsme po snídani šli vyřídit několik nezbytností, abychom mohli město opustit a vydat se na velkou cestu kontinentem. Bylo potřeba koupit plynovou bombu do vařiče, telefonní SIM kartu do mobilu a půjčit si auto. S tím posledním bylo nejvíce zážitků - půjčovnu jsme našli hned, auto nám předali taky rychle (bylo to předjednané a předplacené z Prahy přes centrálu Hertz), zvládli jsme i jízdu vlevo a volant vpravo. Jenže hned asi po třech ulicích jízdy od půjčovny nás staví policie, že touhle ulicí se jezdit nesmí, je to pěší zóna a že pokuta. Opravdu jsme si dávali dobrý pozor na to, kudy kam, ale přitom nikde nebylo napsané, že tou "naší" ulicí se nedá jet (ani v mapě tvaru a velikosti zlatých stránek, kterou jsme vyfasovali v Hertz půjčovně). Vzhledem k tomu, že zděšení v našich očích bylo nelíčené, pustili nás policisté bez pokuty dál a my jsme se pak proplétali změtí Melbournských jednosměrek ještě opatrněji. Největší problém byl najít místo na parkování v okolí hostelu, kde jsme si nechali velké batohy. Na třetí pokus jsme vzdali objezd bloku a vjeli jsme do podzemního parkingu, přenesli bagáž z hostlu a rychle vyrazili pryč z města. Měli jsme toho akorát a na první pohled nás Melbourne vůbec neuchvátilo. Třeba se to na konci australské cesty změní, protože to budeme mít snad více času i pohody na průzkum.
Z Melbourne jsme jeli na západ asi 50 km do městečka Ballarat, které je nejznámějším místem "zlaté horečky" v Austrálii (kolem roku 1850). Tady jsme chtěli navštívit muzeum a pak pokračovat na jih směrem k oceánu. Už ráno v Melbourne jsme ale vyřizováním všeho možného nabrali zpoždění, takže odpoledne jsme jen dojeli do Ballaratu, koupili zásoby jídla a našli příjemný kemp nedaleko muzea-skanzenu. Naše snaha najít v 80ti tisícovém městě internetovou kavárnu bohužel ztroskotala (přestože Lonely Planet uvádí 2 kavárny ve městě, tak městské informační centrum bylo zcela bezradné, ale měli alespoň internetový automat, jenže za chvíli zavírali), a tak jsme se večer rychle připojovali alespoň v automatu/kiosku v kempu, že jsme v pořádku v Austrálii a na cestě po vlastní ose autem přes kontinent.
Už při západu sluníčka se nad město přihnaly mraky a silný studený vítr, takže se ochladilo tak, že to bylo na dlouhé kalhoty a fleecovou mikinu. Horká letní Austrálie, že. Ještě uspořádat věci v autě a pak už jsme konečně padli do stanu a spacáku. Spánek byl zasloužený, protože zejména jízda vlevo a zvykání si na "opačné" řízení dávala nám oběma zabrat.
Ad řízení vlevo a náš vozový park: Nejhorší pocit je hledat řadící páku na opačné straně auta, tedy u dveří a zjišťovat, že tam nic není. Dalšími obvyklými projevy pravostranných řidičů při přechodu na levostranné řízení jsou: používání stěračů místo blinkru, vožení spolujezdce po krajnici (jet příliš vlevo) a při odbočování se stále rozhlížet opačně. Nicméně oba dohromady dokážeme všechno tohle uhlídat.
Ad auto (milovníkům a znalcům aut se omlouvám, nejsem technik, jen prostý uživatel) Máme osobní auto značky Nissan Pulsar, stříbrný s dostatečně velkým kufrem na naše všechny věci a proviant. Auto je taky pohodlné, stabilní a poměrně dobře jede, ačkoliv to se živostí moc nepřehání. Do kopce se mu občas moc nechce, ale zatím to přičítáme váze batohů :-))). Auto má taky alarm, který je možné spustit z dálkového ovládání na klíčcích. Chvíli jsme tlačítko "panic" - panika zkoumali a říkali si, že to nechceme zkoušet. A jak to dopadlo? Je večer, tma, v kempu se lidi ukládají ke spánku, my už skoro taky a najednou začne naše auto strašně řvát - troubit a blikat - Katka měla klíče v kapse a když se ohnula, tlačítko se zmáčklo. Pěkné probuzení všem okolo... a od té doby klíče od auta do kapes nedáváme.


Střed Austrálie

Letadlo do Austrálie

Oblast solných jezer

Ballarat

Ballarat

Ballarat

Ohlasy a vzkazy k článku ( Počet příspěvků: 0 )
Článek zobrazen: 4441 x

4.2.2003 
Různé tváře Singapuru
čínské zahrady a Indická čtvrť v Singapuru
 
5.2.2003 
Rozloučení se Singapurem
Chinatown a Arabská čtvrť v Singapuru
 
6.2.2003 
Nový kontinent
Přelet do Austrálie, Melbourne a Ballarat
 
8.2.2003 
Zlatá horečka
Muzeum v Ballaratu a Great Ocean Road
 
9.2.2003 
Koalí les a 12 apoštolů
Cape Otway a 12 Apostles
 
10.2.2003 
Modré jezero a klokaní kemp
Mount Gambier a Halls Gap
 
11.2.2003 
Okružní jízda národním parkem
Grampians
 

k-gallery.cz
hostuje na serveru

K+P AWAY
Čtení pro iPad
Novostavby Online

fotogalerie  |   mapa  |   hlavní stránka  |   obsah  |   odkazy  |   diskuse ©K+P Šebkovi 2003